1Přednímu z kantorů, žalm Davidův. (1a) Slyš, ó Bože, hlas můj, když naříkám, před hrůzou nepřítele ostříhej života mého.

2Skrej mne před úklady zlostníků, před zbouřením těch, kteříž páší nepravost,

3Kteříž naostřili jako meč jazyk svůj, naměřili střelu svou, řeč přehořkou.

4Aby stříleli z skrýší na upřímého; nenadále naň vystřelují, aniž se koho bojí.

5Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a říkají: Kdo je spatří?

6Vyhledávají snažně nešlechetnosti, hyneme od ran přelstivých; takť vnitřnost a srdce člověka hluboké jest.

7Ale jakž Bůh vystřelí na ně prudkou střelu, poraženi budou.

8A ku pádu je přivede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je viděl.

9I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho příčinu dadí.

10(Psalms 64:11) Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v něm doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteříž jsou upřímého srdce.